přihlásit  


Přezdívka:
Heslo:
  MENU  
MENU


HOUBAŘENÍ


ATLAS HUB
HERBÁŘ
KDE ROSTOU
URČOVNA
SLOVNÍK
LITERATURA


TOP 10
AKCE
BLOGY
DISKUSE
INZERCE
RECEPTY
UŽIVATELÉ
XICHTOVNÍK


REGISTRACE
NOVINKY
PRAVIDLA
NASTAVENÍ
SPRÁVCI
ODKAZY
KONTAKT

Muchomůrky - jedůvky nebo lahůdky?


Muchomůrky jsou jedlé, halucinogení, jedovaté, krásné i šálivé. Znáte je?

muchomůrka červená (amanita muscaria)
muchomůrka červená
(amanita muscaria)
Muchomůrky, kdo by je neznal, alespoň některé z nich, neobdivoval se jejich kráse na straně jedné a na té druhé se nebál zákeřnosti a jedovatosti některých z nich? Vždyť jedna z nich, překrásná muchmůrka červená (amanita muscaria) je pro nás vlastně samotným symbolem jedovatosti.

On i název - muchomůrka - zní našim uším poněkud nebezpečně. Jako by byl složen ze slov mořit a mouchy. Ono tomu tak skutečně i je. V minulosti se hlavně muchomůrka červená, ta nejznámnější zástupkyně tohoto rodu používala jako prostředek proti otravným mouchám.

muchomůrka plavá (amanita fulva)
muchomůrka plavá
(amanita fulva)

Bohužel časem došlo trochu ke zkomolení onoho postupu a tak mnozí věří, že muchomůrky po vyvaření v mléce ztrácejí svou jedovatost. Pravda leží ovšem kousek jinde. Mléko bylo odjakživa pro mouchy lákadlem, sedaly na okraje nádob jím naplněných a pily plnými doušky. Oproti tomu omamnost a jedovatost muchomůrek byla také známa a kombinací obojího vznikl prostředek na hubení much.

Muchomůrky červené se vyvařily v mléce, aby se do něj dostalo víc účinných (v tomto případě jedovatých a omamných) látek, následně se mléko umístilo na místo, kde bylo třeba se zbavit much, ale které bylo nedosažitelné například pro kočky a další zvířata. Mouchy, které se napily méně byly omámené, padaly na zem a daly se snadno zlikvidovat. Jiné, které se předávkovaly, padaly také, ale už mrtvé.

muchomůrka pošvatá (amanita vaginata)
muchomůrka pošvatá (amanita vaginata)
"líhnutí" z plachetky
Muchomůrku červenou užívaly ve středověku i čarodějnice, nikoliv však k trávení much, ale pro její psychotropní účinky na svých seancích. Po požití muchomůrek se u nich dostavoval pocit létání. Stejně tak ji používali a používají i sibiřští šamani k "osvícení světa".

Vraťme se však znovu na začátek, k muchomůrkám jako takovým. V podstatě lze tento rod rozdělit na 2 podskupiny. Takzvané pošvatky, křehké zástupkyně tohoto rodu, vyrůstající vždy z pochvy, ve které jsou mladé plodnice celé skryty a na zbylé muchomůrky.

muchomůrka žlutoolivová (amanita battarrae)
muchomůrka žlutoolivová
(amanita battarrae)
se zbytky plachetky na klobouku

Pošvatky jsou vždy bez prstene na třeni, mívají hladký klobouk, na kterém jen výjímečně ulpí zbytky plachetky. Okraj klobouku je vždy výrazně rýhovaný a má průměr do 10 cm. Jak bylo psáno, vždy vyrůstají z pochvy, která je zbytkem plachetky, ve které jsou celé plodnice mladé houby. Jejich dužnina je vždy téměř bez jakékoliv vůně či zápachu, bílá a velmi křehká. V našich lesích jich je hojnost druhů, mezi nejčastější patří muchomůrka pošvatá (amanita vaginata), muchomůrka plavá (amanita fulva) a v některých oblastech i muchomůrka šafránová (amanita crocea).

muchomůrka zelená (amanita phalloides)
muchomůrka zelená
(amanita phalloides)
snadno zaměnitelná ve stádiu
"líhnutí" z plachetky
Pokud bychom narazili na "pošvatky" ve starších atlasech nebo bychom se o nich bavili s některými pamětníky, můžeme najít i pojmenování "katmanky". Dlouho byly pošvatky chápány jako zcela zvláštní, oddělený druh, mající řadu různých forem, odlišených hlavně dle barvy klobouku a místem růstu.

V latině bychom naopak pro ně ve starších atlasech našli latinské rodové jméno amanitopsis.

Všechny pošvatky bez výjímky jsou jedlé, chutné houby, vhodné do směsí, ale i k samostatné konzumaci. Jeden z kamarádů je miluje osmahnuté na sádle či másle s trochou kmína. Vždy musejí samozřejmě být dostatečně tepelně upraveny, ostatně jako všechny houby. Jejich jedinou nevýhodou je křehkost. Snadno se lámou a drolí, je lépe mít je v košíku vždy navrchu.

muchomůrka císařka (amanita caesarea)
muchomůrka císařka (amanita caesarea)
zákonem chráněná, vysoké pokuty za sběr

Hrozí zde i nebezpečí záměny, které by v některých případech mohlo mít opravdu neblahé následky. Začněme třeba záměnou s muchomůrkou slámožlutou (amanita gemmata), která často svůj prsten ztrácí. Ještě větším nebezpečím je případná záměna za smrtelně jedovatou muchomůrku jarní (amanita verna), muchomůrku jízlivou (amanita virosa) nebo muchomůrku zelenou (amanita phalloides), které mají podobnou pochvu a jako mladé jsou též skryté v plachetce. Ani jedna z nich však nemá rýhovaný okraj klobouku a všechny tři mají kožovitý prsten na třeni.

muchomůrka šupinatá (amanita ceciliae)
muchomůrka šupinatá
(amanita ceciliae)
nezkušený houbař ji může snadno
zaměnit za muchomůrku růžovku
V poslední řadě pak vzpomeňme následky blahé pro žaludek, ale silně neblahé pro peněženku v případě, že bychom pošvatky zaměnili s muchomůrkou císařkou (amanita caesarea). Tato je sice jedlá a výborná, je ovšem také zákonem přísně chráněná a pokuta za sběr je vskutku nemalá.

Mou asi nejoblíbenější zástupkyní pošvatek rostoucích na našem území je muchomůrka šupinatá (amanita ceciliae) už pro své krásné barvy a barevné přechody, jakož i pro její parádivost - jako jediná má vždy klobouk posetý tlustými, nepravidelnými, nahnědlými bradavkami (šupinami).

Nyní se podívejme na druhou skupinu, na takzvané "pravé muchomůrky". V této skupině najdeme, narozdíl od té první, skutečně zástupce jedlé i jedovaté, některé s různými psychotropními účinky.

muchomůrka královská (amanita regalis)
muchomůrka královská (amanita regalis)
je vidět hladký prsten se žlutým okrajem

Začněme tou nejznámější muchomůrkou, zástupkyní jedovatých a omamných muchomůrek, muchomůrkou červenou (amanita muscaria). Od jejího názvu (muscaria) je odvozen i název jedovaté látky v ní obsažené - muskarin. Paradoxně obsahuje tohoto jedu oproti některým jiným druhům hub jen malé množství, větší množství má jiné účinné látky - mykoatropinu. Podobně jsou na tom i její blízké kamarádky - muchomůrka královská (amanita regalis), kterou někteří považují jen za formu muchomůrky červené a muchomůrka tygrovaná (amanita pantherina).

muchomůrka slámožlutá (amanita gemmata)
muchumůrka slámožlutá (amanita gemmata)
Podle dostupných zdrojů na tom jsou podobně i muchomůrka slámožlutá (amanita gemmata) a muchomůrka drsná (amanita franchetii).

V případě otravy jednou z těchto hub nesmíme, narozdíl od čistě muskarinových otrav, podat atropin. Jako první pomoc vyvoláme zvracení buď mechanickým drážděním hrtanu nebo pitím slané teplé vody a přivoláme lékaře.

muchomůrka jarní (amanita verna)
muchomůrka jarní
(amanita verna)
smrtelně jedovatá

Druhou jedovatou skupinu pak tvoří muchomůrky smrtelně jedovaté, nikoliv "jenom" halucinogení. Sem z těch u nás rostoucích řadíme muchomůrku jarní (amanita verna), muchomůrku jízlivou (amanita virosa) a muchomůrku zelenou (amanita phalloides).

Otravy těmito druhy se projevují až se značným spožděním, 6-12 a někdy dokonce až 24 hodin po požití. Prvními příznaky jsou průjmy provázené zvracením, později se přidávají poruchy močení s následným hromaděním odpadních látek v těle. Pokud není zajištěn dostatečný přísun tekutin v této první fázi otravy, mohou být poškozeny ledviny.

muchomůrka citronová (amanita mappa)
muchomůrka citronová
(amanita mappa)
těžko zaměnitelná, její hlíza
na řezu hnědne
První pomocí v případě takovéto otravy je vyvolání zvracení, zajistit dostatečný přísun tekutin v podobě minerálky nebo čisté vody. Nepodávat alkohol, mléko ani nic takového. Lze podat i projímadla a tím zintenzivnit vyprazdňování střev. V každém případě je nutné ihned přivolat lékaře.

Než se dostaneme k těm výborným, jedlým, zbývají nám ještě muchomůrky nejedlé. V této skupině najdeme muchomůrku citronovou (amanita mappa), muchomůrku ježohlavou (amanita echinocephala), muchomůrku porfyrovou (amanita porphyria) a muchomůrku vittadiniho (amanita vittadinii).

muchumůrka porfyrová (amanita porphyria)
muchomůrka porfyrová (amanita porphyria)
je vidět její nezaměnitelná, obrovská hlíza

Obzvláště u muchomůrky citronové a porfyrové se informace o jedlosti / nejedlosti / jedovatosti dosti různí. Ve starší literatuře je můžete občas najít i jako jedlé. V tomto případě jsou zde v atlase uváděny jako jedovaté. Obě obsahují malé množství látek, které jsou škodlivé až ve větším množství.

Tém jsme vyčerpali jedovaté muchomůrky a konečně se můžeme v oné druhé skupině přesunout k těm jedlým. Mezi nimi najdeme snad nejchutnější běžně dostupnou houbu, jakou lze v našich lesích nalézt a jí tedy i začneme - muchomůrka růžovka (amanita rubescens), zvaná lidově též masák nebo růžovka.

muchomůrka růžovka (amanita rubescens)
muchomůrka růžovka
(amanita rubescens)
je vidět růžovění na patě třeně
a rýhování prstenu
Jak ji však bezpečně odlišit od těch případných jedovatých? Tady nám příroda připravila hněd několik šikovných odlišovacích znaků. Jedovaté muchomůrky, za které by mohla být zaměněna (červená, drsná, královská, porfyrová, slámožlutá, tygrovaná).

Začněme vyloučením první části, červené, královské a tygrované. Tyto mají hladký prsten. Muchomůrka růžovka jej má rýhovaný. Rýhovaný ho stejně tak má i muchomůrka drsná, ale ta má na jeho okraji vždy výrazný žlutý lem. Žlutý lem na okraji prstenu má i muchomůrka královská. Hladký prsten má i muchomůrka slámožlutá, ale ta jej často ztrácí. Klobouky jejích plodnic jsou však čistě žluté až světle okrové.

muchomůrka tygrovaná (amanita pantherina)
muchomůrka tygrovaná
(amanita pantherina)
je vidět hladký prsten na třeni
a zdvojená hlíza

Zbývá nám vyloučit muchomůrku porfyrovou, která má velice výraznou hlízu, dosahující velikostí 1/2 až 2/3 šířky klobouku a její klobouk je tmavě, až čokoládově hnědý, tmavě šedý, až nafialovělý.

Z jedlých muchomůrek je možná záměna s muchomůrkou šedivkou a muchomůrkou šupinatou.

Pokud muchomůrce růžovce sloupnete pokožku klobouku, brzy se, od prostředka, začne objevovat slabě růžový, později až silně růžový nádech. Taktéž bývá růžová v požercích od slimáků, v místech červivosti a někdy i na patě třeně.

muchomůrka šedivka (amanita spissa)
muchomůrka šedivka (amanita spissa)
je vidět rýhovaný prsten, malá hlíza a její jednoduchý
přechod na třeň
Další ze skupiny jedlých muchomůrek je muchomůrka šedivka (amanita spissa). Jedovaté záměny jsou totožné s muchomůrkou růžovkou. I zde platí vyloučení první skupiny díky rýhovanému prstenu bez barevně odlišeného okraje.

Asi nejtěžší pro houbaře, který se s ní ještě nikdy nesetkal je vyloučení muchomůrky porfyrové. Pomůže také velikost hlízy. Navíc je muchomůrka šedivka silně cítit po bramborách. Proto ji někteří houbaři nemají moc v lásce, ba vyhýbají se jí. Přitom třeba v bramboračce se tato vůně krásně ztratí.

Asi nejčastější možnost záměny je však s muchomůrkou tygrovanou. Barevnost klobouku je takřka totožná. Jak bylo napsáno výše, jedním z odlišovacích znaků je rýhování na prstenu, druhým pak hlíza, která u muchomůrky tygrované vytváří náznak kalichu (prstenu) kolem paty třeně.

muchomůrka šiškovitá (amanita strobiliformis)
muchumůrka šiškovitá (amanita strobiliformis)

Zbývá nám už jen poslední z jedlých muchomůrek a tou je muchomůrka šiškovitá (amanita strobiliformis). Jedná se o naši asi nejmasitější, nejrobustnější muchomůrku. Je označována za jedlou, ale její plodnice silně akumulují z půdy stříbro.

Tato muchomůrka je pro své charakteristické znaky jen těžko zaměnitelná. Mezi možné záměny patří snad jen muchomůrka tygrovaná, která má však hladký prsten.

Nebojte se tedy muchomůrek, mějte na paměti vše, co bylo napsáno a na fotkách ukázáno výše a dejte jim šanci. Rozhodně však buďte opatrní a při sebemenší nejistotě raději tu kterou plodnici nesbírejte a nekonzumujte.

V poslední řadě je třeba připomenout, že zde jsou zmíněny jen záměny muchomůrek mezi sebou. Ovšem muchomůrky je možno si splést i s některými jinými druhy hub, stejně jako je možno některé jiné druhy zaměnit za muchomůrku.

Z těchto záměn vzpomeňme záměnu za pečárky (žampiony), bedly či holubinky, u muchomůrky zelené pak ještě navíc i čirůvku zelánku.

Mladé plodnice muchomůrky červené lze pak zaměnit za pýchavky a prášivky.

Přečteno 11882x
robi - 2013-08-09


Nejnovější blogy
Klíště je jakási chodící lékárna, tvrdí parazitolog
S příchodem teplého počasí začíná také sezóna klíšťat. Z těchto parazitů se během posledních let stalo vděčné mediální téma. Je skutečně důvod se klíšťat tak bát?
Učíme se hledat houby - penízovka smrková
Drobnější houba, objevující se brzy zjara, první z jedlých hub v nové sezóně.
Učíme se hledat houby - žilnatka oranžová
Celkem nenápadná, i když velice krásná houba s neobvyklou strukturou a celoročním růstem. Kde se před námi tedy nejčastěji skrývá?
Učíme se hledat houby - ohnivec rakouský
Krásná zimní a jarní houba, kterou lze nalézt pod sněhem a po jeho odtání, lákající hlavně svou barvou a hojností v místech růstu. Kde ji tedy hledat?
Jedovaté čirůvky zelánka a zemní!
V nedávné době byl zaznamenán zvýšený výskyt otrav po požití čirůvky zelánky a čirůvky zemní ve Francii a Polsku. Po provedení výzkumů byly shledány jedovatými.
Co vše nám řekne latinský název houby?
Pokud se podíváme na latinský název houby, co vše se z něj vlastně můžeme dozvědět?


Komentáře k blogu - 4 komentářů