| Popis | | Popis
Svízel přítula (Galium aparine) je jednoletá, typicky poléhavá nebo šplhavá bylina z čeledi mořenovitých. Rostlina dosahuje délky (či výšky při šplhání) 30 až 150 (výjimečně až 200) centimetrů. Její lodyha je čtyřhranná, rozvětvená, na uzlinách ztlustlá a na hranách porostlá nápadnými, dolů zakřivenými háčkovitými osténky. Právě díky nim je lodyha na omak extrémně drsná a snadno se přichytává k okolní vegetaci, lidskému oděvu či zvířecí srsti. Listy a palisty jsou tvarově shodné, uspořádané v 6 až 9členných přeslenech; jsou úzce kopinaté až obvejčité a na okrajích i střední žilce rovněž nesou zpětné osténky.
Květy jsou uspořádány v chudých axilárních (pažních) nebo koncových vidlanech, které obvykle přečnívají podpůrné listy. Jednotlivé kvítky jsou drobné, čtyřčetné, s kolovitou bělavou korunou. Nejvýraznějším znakem druhu v době zralosti jsou plody. Jsou to suché dvounažky, které jsou hustě pokryté háčkovitými chmýřitými štětinami s bradavčitou bází. Tyto háčky zajišťují dokonalé šíření plodů na velké vzdálenosti.
Stanoviště
Jako výrazně nitrofilní (dusík vyhledávající) druh vyhledává svízel přítula půdy bohaté na živiny, humózní, kypré a dostatečně vlhké. Je typickým průvodcem lidské činnosti. Hojně roste jako polní a zahradní plevel, na rumištích, skládkách, v kompostech, podél plotů, cest a na železničních náspech. Velmi dobře se mu však daří i v polopřirozených biotopech – masivně osídluje lužní lesy, pobřežní křoviny (vrboviny) podél vodních toků, lesní lemy a rákosiny, kde svými těžkými poléhavými koberci často utlačuje původní podrost.
Ochrana
V České republice je svízel přítula původním a extrémně hojným druhem. Vyskytuje se masivně na celém území od nížin až do horských poloh. V posledních desetiletích se jeho populace v krajině výrazně zvětšily v důsledku plošné eutrofizace přírody (přihnojování polí, splachy dusíku do lesů a vodních toků). V Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR je logicky zařazen mezi nejméně dotčené taxony (LC). Nepodléhá žádné ochraně, naopak je v zemědělství a zahradnictví vnímán jako obtížný, expanzivní plevel, který komplikuje sklizeň obilí a utlačuje kulturní plodiny.
Zajímavosti
-
Jak ho v terénu odlišit od jiných svízelů? V české přírodě roste velké množství svízelů, ale přítula má specifické vlastnosti, díky kterým ji bezpečně poznáte:
-
Svízel přítula: Je to jednoletá rostlina. Celá (lodyha, listy i plody) je porostlá zpětnými háčky, takže pevně visí na oblečení. Květy jsou bělavé, plody jsou velké (3–5 mm) a hustě štětinaté.
-
Svízel syřišťový (G. verum): Má zářivě žluté květy, nitkovité listy a voní po medu. Háčky nemá.
-
Svízel povázka (G. album): Je vytrvalý, roste vzpřímeně na loukách, má hladkou lodyhu bez háčků a plody jsou zcela lysé.
-
Svízel lesní (G. sylvaticum): Roste v listnatých lesích, má hladkou, sivě ojíněnou lodyhu a listy bez osténků.
-
Svízel trojrohý (G. tricornutum): Velmi vzácný polní plevel, který má také zpětné háčky na lodyze, ale jeho plody jsou zcela lysé, pouze bradavičnaté, a ohýbají se na stopkách dolů.
-
Přírodní suchý zip: Princip přichytávání háčků svízele přítuly (společně s lopuchem) stál u zrodu jednoho z nejznámějších vynálezů 20. století – textilního suchého zipu (Velcro). Švýcarský inženýr Georges de Mestral ho vyvinul poté, co zkoumal, jak pevně drží plody těchto rostlin na srsti jeho psa po procházce přírodou.
-
Chudá káva našich předků: Svízel přítula patří do stejné čeledi (mořenovité) jako kávovník (Coffea). Jeho velké dvounažky obsahují podobné aromatické látky a po dozrání, usušení a upražení se v dobách válečného nedostatku či chudoby používaly jako poměrně zdařilá náhražka pravé kávy s nízkým obsahem kofeinu.
-
Geometrická záludnost vylisování: Pro botaniky amatéry je svízel přítula noční můrou při zakládání do herbáře. Kvůli háčkovitým osténkům se rostlina při sušení neustále chytá sama sebe, papíru i novin. Pokud ji při vkládání do lisu dokonale nerozprostřete, zplaní se v nevzhledný, černající chuchvalec.
|
