| Popis | | Popis
Dejvorec velkoplodý (Caucalis platycarpos) je jednoletá (někdy ozimá) bylina z čeledi miříkovitých, která na první pohled zaujme svými nápadnými plody. Ze světlého a tenkého kůlového kořene vyrůstá nízká, 10 až 30 centimetrů vysoká lodyha. Ta je přímá, od spodní třetiny se rozložitě větví, má ostře hranatý rýhovaný průřez a je pokrytá tuhými, štětinatými chlupy. Listy jsou v obrysu trojúhelníkovité a dvakrát až třikrát jemně zpeřené, přičemž spodní listy přecházejí v plochou, na okrajích brvitou pochvu objímající lodyhu.
Květenství tvoří chudé, koncové nebo zdánlivě postranní okolíky, které se skládají z pouhých 2 až 5 okolíčků. Velké obaly pod okolíkem chybí, drobné obalíčky pod jednotlivými kvítky jsou však vyvinuté. Drobné korunní lístky jsou hluboce vykrojené a asymetrické. Nejvýraznějším znakem celého druhu jsou však plody (merikarpia). Ty jsou na poměry rostliny obrovské, měří 6 až 12 milimetrů a jsou uspořádané po dvojicích. Na povrchu nesou čtyři hlavní žebra osázená řadou dlouhých, pevných a vzhůru zakřivených ostnů, které slouží k šíření pomocí zvířecí srsti.
Stanoviště
Jako typický teplomilný archeofyt (druh zavlečený k nám v dávné minulosti s rozvojem zemědělství) je dejvorec věrným průvodcem polních kultur a vinic. Vyhledává osluněná, suchá a silně prohřívaná stanoviště s propustnými, výživnými, bázemi bohatými půdami. Typicky roste na vápnitých či slínitých podkladech. Kromě obilných polí, kde tvoří součást tradičních plevelových společenstev (svaz Caucalidion lappulae), se občas objevuje i na rumištích, suchých úhorech, kamenitých mezích nebo železničních náspech v teplých oblastech. Ve vlhkých oblastech s kyselou půdou chybí.
Ochrana
V minulosti patřil dejvorec velkoplodý k obávaným a hojným polním plevelům, které komplikovaly sklizeň obilí. S masivním nástupem intenzivního zemědělství, hluboké orby a plošného používání selektivních herbicidů ve druhé polovině 20. století však z české krajiny drasticky ustoupil. Dnes se vyskytuje vzácně a velmi nerovnoměrně pouze v nejteplejších oblastech (termofytiku) – ve středních a severozápadních Čechách a na jižní či střední Moravě.
Podle Červeného seznamu cévnatých rostlin ČR je nominátní poddruh dejvorec velkoplodý pravý (Caucalis platycarpos subsp. platycarpos) klasifikován jako ohrožený taxon (kategorie C2b / VU). Druhý poddruh, dejvorec velkoplodý osténkatý (Caucalis platycarpos subsp. muricata), je na našem území považován za nezvěstný až vyhynulý (kategorie A2 / RE). Zákonem chráněný v ČR sice není, v současnosti se však těší mírnému zotavení na okrajích polí díky zakládání ekologických biopásů bez chemického ošetření.
Zajímavosti
- Záhada jména: Podivuhodné české rodové jméno „dejvorec“ vzniklo historickým vývojem ze staršího pojmenování „dejvor“. V naší přírodě jde o zcela jedinečný monotypický rod – dejvorec velkoplodý je jeho jediným zástupcem. Jedinou možnou záměnou je velmi vzácně zavlečený, robustní a lysý dejvor východní (Astrodaucus orientalis).
- Živý suchý zip: Ostny na plodech nejsou zakončené háčky jako u známější tořice nebo mrkve, ale jsou rovné a směřují šikmo vzhůru. I tak fungují jako dokonalý přírodní suchý zip. Plody se snadno zachytávali do vlny pasoucích se ovcí nebo do slaměných pytlů s osivem, čímž člověk nevědomky pomáhal jeho šíření po celé Evropě.
- Strategie spícího semene: Semena dejvorce mají mimořádnou schopnost přežívat v půdní bance. Pokud jsou nepříznivé podmínky nebo je pole ošetřeno chemií, dokáží v zemi v klidovém stavu čekat dlouhé roky. Jakmile se půda znova hluboko zorá a pole zůstane bez herbicidů, dejvorec bleskově vyklíčí a ožije i na místech, kde ho nikdo desítky let neviděl.
|
