Dnes jsem se vydal do dvou lesů, dílem nasbírat nějaké ty houby i když to byl dnes spíš úkol sekundární, opomíjený a nepodstatný, ale hlavně nafotit nějaké ty pěkné plodnice, zdokumentovat jejich růst či požádat kolegy a přátele mykology o jejich určení.

Prvním z lesů byl v podstatě čistý bor s občasným víceméně solitérním smrkem nedaleko Bezdězu. Les je na pískové půdě s hojným podrostem brusnice brusinky a brusnice borůvky. Jel jsem sem hlavně kvůli dvěma houbám, z nichž jednu jsem zde potkal a fotil /jen mobilem/ už vloni, druhou pak až letos dva dny zpět, ale to začínal slejvák a nechtěl jsem svou fototechniku vystavovat jeho vlivu.

Naštěstí se jak první, tak i druhé houby nacházely stále na svých lokalitách, první zcela nedotčená, pomalu, postupně dorůstající tak, jak to jen lošákovci umějí, druhá pak sice vytrhaná, z důvodů o víkendu relativně i pochopitelných při jejím zbarvení klobouku a hlavně ve stavu relativně čerstvém a fotografovatelném.

Asi jsem musel už od samého vstupu do lesa z parkoviště, které je hluboko v něm příhodně umístěno, připadat ostatním houbařům, mykologům a návštěvníkům lesa jako magor. V ruce menší koš, na zádech pak pouzdro na zrcadlovku ověšené na jedné straně dálkovou spouští a na druhé pak obalem (včetně obsahu) od rozptylky a převlečníků ve stříbře, zlatě, černi i bělobě a přes toto pouzdro ještě druhé, na velký stativ.

Tu jsem něco sebral, tu zkonstatoval dle okrojků, že tam něco stávalo, spokojeně jsem procházel lesem a až na jednoho troubu co troubil co 2 minuty na klakson auta, zjevně v relativně marné snaze na sebe upozornit pravděpodobně zbytek rodiny byl celkem klid.

Po cca 200 metrech jsem konečně narazil na něco fotitelného i když se nejednalo o cíl mého výletu do tamního lesa. Probleskly mi přímo před očima dvě plodnice nějakých kuřátek či podobného druhu rostoucí přímo ze staršího pařezu. Neváhal jsem a jal se fotit za pomoci věrného pomocníka - makroobjektivu.

Když už jsem měl fotovýbavu v pohotovosti, neodolal jsem vyfotit i opodál rostoucí plodnice holubinek jahodových stejně, jako i plodnice lištičky oranžové. Naštěstí za tu dobu se kolem nikdo neprohnal a tak odložené obaly, stejně jako i koš s pár houbami zůstaly na svém místě.

O kus dál na mne z cesty vybafly bílé plodnice, mírně nahloučené, ale netroufl jsem si je fotit, neb provoz po oné lesní cestě byl dosti překvapivý. Někteří lidé jsou zjevně líní udělat byť jen o krok víc, než je nezbytně nutné a nejraději by asi houby sbírali z pohodlí své sedačky řidiče ve svém přibližovadle.

Udělal jsem tedy menší kompromis a o dalších pár metrů dál jsem si vyfotil na pokraji mladé, nízké smrčiny vlastně hned u cesty krásně fotogenické vláknice. Po jejich dofocení jsem ani fotoaparát nevypínal, neuklízel a rovnou jsem i s ním připjatém na stativu pokračoval  o pár kroků dál k lošákovcům, na které jsem se těšil.

Bohužel, očekávaná gutace se zatím nekonala, ale plodnice omlouvám jejich extrémně malou velikostí o níž svědčí i to, že ač jsem si jich dva dny zpět snadno všiml a věděl jsem kde je hledat, opakovaně jsem je přešel a objevil je asi až na 4tý pokus.

Nasadil jsem techniku do práce, stativ vyšponoval do závratné výše, neboť plodnice se nacházejí v dosti prudkém a v onom místě i vysokém svahu, mezi nohy stativu jsem nakonec byl nucen dát košík, abych měl o co opřít podsvěcovací převlečník z mé výbavy.

Samozřejmě, že krom focení jsem pilně tu a tam sebral jedlé houby, které jsem zahlédl a tak se záhy v mém koši ocitlo několik plodnic hřiba smrkového, sluky svraskalé, lišky obecné, holubinky jahodové, ryzce smrkového a suchohřia hnědého.

Nakonec jsem došel i ke druhému objektu, který mne pronásledoval ve snech od pátku až do neděle a který jsem chtěl nejen nafotit, ale také zjistit jeho totožnost. S velkou pravděpodobností se jedná o nějakou z čirůvek, leč s mýma skromnýma možnostma nejsem s to odhalit její bližší totožnost s vyjímkou toho, že klobouk víceméně dokonale imituje klobouk hřiba smrkového, hlavně zbarvením, tvarem už tolik ne.

Už při focení těchto plodnic, ale vlastně i předtím jsem si všiml několika brusinek napadených zcela typicky plíškou brusinkovou a tak jsem posléze neodolal i cvakl si i jí. Ostatně aby ne, když fotoaparát byl na stativu a v plné pohotovosti. Ani samotné brusinky neunikly mé fotopozornosti.

To už jsem se pomalu blížil zpět k silnici a okraji lesa. Poblíž cesty, asfaltové, po které jsem se ubíral a na níž i přes zákaz vjezdu panoval docela čilý cestovní ruch rostly jak lišky obecné, tak i klouzci obecní. A bohužel u těch se jednalo o moje první dnešní rozčarování a trochu i vztek. Našel jsem povícero plodnic, které byly nikoliv omylem povaleny, ale rovnou rozříznuty, odkopnuty či jinak znehodnoceny. Co šlo, to jsem z těch trosek posbíral a opodál sebral i více vyvinuté a zázrakem přeživší plodnice.

Tím bych, nářkem nad klouzky obecnými, mohl vlastně končit, leč není tomu tak. Nastal přesun na druhou lokalitu v daném okrese, ležící nedaleko Mladé Boleslavi.

Zde se nakonec můj nářek prohloubil ještě víc a hned několikrát. I kdybych pominul magory, kteří musejí za každou cenu vjet vlastně až do lesa, nejlépe na čtyřkolce, zaparkovat ji skrytou za betonovou zdí a pak se toulat kdo ví kde, proklínal bych jiné.

Našel jsem totiž bezpočet vytržených, relativně šetrně, plodnic muchomůrky růžovky (masáka), položených opodál místa vytržení. Vesměs se jednalo o krásné, mladé, zdravé plodnice s napadenou dolní částí třeně, leč nebyly ani nakrojené, takže případný peznitel těchto plodnic nemohl poznat, že již mají jiné obyvatele.

Následovaly i nálezy možná daleko horší. Rozkrájené kusy hřibů dubových, kde přitom jen v jednom z ukrojených kusů bylo možno nalézt známky červivosti a to ne po celé ploše oné zahozené plodnice, ale jen ve středové části, tedy v místech snadno vykrojitelných.

Nepotěšil mne ani nález utržené a volně pohozené plodnice choroše smolonohého, natož pak lišek obecných i lišek bledých. A to nezmiňuji lošáky zprohýbané, které lze za lišky alespoň zaměnit a které opravdu nesbírá a není ochoten sbírat jen tak někdo.

Co říci, místy mě bylo vskutku skoro do pláče a to nejhorší mne přitom teprve čekalo. Již cestou k autu, příjemně unaven, jsem periferním viděním zaregistroval cosi ležícího na zemi a z dálky vypadajícího jako nějaká zvláštní houba. Po příchodu blíž jsem zjistil, že je to pstřeň dubový, nazývaný občas též volským jazykem. Plodnice byla zcela jasně odkrojena od svého třeně, na spodní straně pak několikrát pořezána.

Normálně bych asi nad pstřeněm mávl rukou, maximálně si jej vyfotil a šel dál. To ovšem tentokrát nešlo a tak společně s bezpočtem také vytržených muchomůrek růžovek, lošáků zprohýbaných, lišek obecných i bledých a dalších skončil v koši.

Když ne jinak, tak druhově se jednalo o velice úrodný byť osamnělý výlet na kterém jsem nasvakal 121 fotek ze kterých 2é nebo 21 kousků jsou unikátní fotky zobrazující jiné plodnice nebi rovnou druhy.

I cestou domů, když jsem se stavil u mámy jsem nakonec slavil úspěch, byl jsem pochválen před nastoupenou jednotkou a pod rudou zástavou dekorován.