Kolonizace území houbami

Autor: Zdeněk Šafář

Mykologická teorie vysvětluje růst hub na stanovišti v podstatě dvěma způsoby. Budu odhlížet od toho, že u hub mykorízních / vytvářejí soužití s kořeny stromů, keřů ale i travin/ nebo saprofytických /jim stačí pouze nějaké živiny/ a třeba dřevokazných je to vždy trochu jinak.

Nejdůležitější a nejvíce fungující je růst hub z podhoubí, které již v zemi je a to často století. Je jisté, že toto podhoubí se dá zničit a to asi navždy, např. panelovou zástavbou. Ze zkušenosti ale vím, že i po padesáti letech jakoby podhoubí spalo a potom opět plodí. Ale i podhoubí v lese se mění. Plodící střední les začíná stárnout a hříbků nacházíme méně. Vysoká smrčina ve stáří 70 – 80 let nám již hříbky plodí málo, potom přijde holoseč a možná 10 let přestávky. Náletový porost přiláká další druhy hub, v dané lokalitě dříve nenacházené. Jedná-li se také o kolonizaci výtrusy hub z okolí, to nevím. Ale často – na to jsem již dost starý, abych to pozoroval osobně – se na stejném místě objeví opět smrčina vhodného stáří a v ní opět smrkových hříbků jako naseto …

Tedy opakuji. Původní podhoubí zůstalo na stejných místech nejméně 60 let, když se vrátily vhodné podmínky v biotopu – a tím zřejmě potřebné živiny – spící podhoubí se aktivovalo a začalo plodit. Z pohledu teorie, kterou zastávám, nový sběr plodnic začne přispívat k tomu, že podhoubí začne sílit a více plodit. Máme najednou novou hříbkovou lokalitu.

Druhý způsob je kolonizace nových území spory – výtrusy hub, které mohou být i kilometry daleko od původního území. Nejčastější přenosové medium je vítr. Staré plodnice – vzpomeňme si na pýchavky – vytvářejí ve stáří výtrusy, jimiž se snaží kolonizovat nová území pro přežití druhu. Tak je to v přírodě obvyklé. Vzhledem k tomu, že uchycení nové spory není jednoduché, houby jich vytvářejí až zdánlivě nadbytečné množství. Ale se žádnou houbovou kalamitou jsem se zatím po náletu spor zatím nesetkal Je pravda, že např. václavek bývá obrovské množství a v určitých letech /viz. článek houbové vlny/ se setkáme s explozí růstu plodnic i jiných hub. V těchto případech, jak se domnívám, nejde o nějaký „nálet“ zdaleka, ale spíše o plodnice z již existujícího podhoubí na stanovišti.

K založení nového podhoubí z větrem přenesených spor je totiž potřeba setkání spor stejného druhu houby, ale jakoby jiného pohlaví. To je na velkých plochách poměrně řídké. Podle mého názoru je nutné zařadit k přenosovým faktorům i jiné – lesní zvířata, tj. myši, veverky, divoká prasata a další, které se houbami sice neživí, ale pobíhají v lese a určitě spory roznášejí. Ale nejdůležitější přenosový činitel – alespoň u nás, kde se houby masově sbírají - je člověk. Ať již houbaři nebo lidé, kteří se v lese pohybují. To je jedno z vysvětlení, proč tak často nacházíme houby u cest nebo proč jsou bohaté na houby oblasti kolem chatových kolonií, i když se zde houby pravidelně sbírají.

Ve starých houbařských časopisech se objevují články o přenosu spor /setí hub ?/ jednoduchým způsobem. Staré plodnice hřibovitých hub přinesených z lesa rozmícháme s vodou a pokropíme roztokem vhodné místo u domu nebo chaty. Sám jsem to zkoušel, ale bez úspěchu. Ale někomu se to zdařit může, asi měl štěstí, že na místě byly nebo přiletěly žádoucí výtrusy B nutné k založení nového podhoubí.

O kolonizaci území různými druhy hub informace máme. Je řada článků o spáleništích houbách. Všichni známe místa, kde dřevaři pálí osekané větve a klacky. Místo po spáleništi je asi dostatečně sterilováno, takže nové houby začínají na panenské půdě. Je popsáno, které houby se na těchto místech objevují jako první, ale je škoda, že nejsou záznamy – nebo jsem je nenašel – o tom, kdy se na těchto místech objevily třeba hřibovité houby. Existuje také řada článků o násypkách třeba po uranové těžbě, tj. známých kopcích hlušiny, kde v určité fázi nebylo nic zeleného. Dnes jsme již na nich ve fázi růstu hřibovitých hub – kozáků, křemenáčů, klouzků, které tam běžně nacházíme. Tomu odpovídá i stáří náletové vegetace – břízek, smrčků borovic a různých keřů.

Podobná situace zřejmě byla ve středověku kolem Jílového, když se tam přestalo těžit. Krajina tam asi byla po těžbě horší než na uranových násypkách. Obecně ze své zkušenosti se přikláním k názoru, že výsypky, převracení země po jakýchkoliv výkopových pracích za několik let stimuluje růst hub. S oblibou sbírám houby

např. kolem Hamru na Jezeře, kde je míst opuštěných těžaři a zarostlých nálety velké množství. Vloni jsem v prosinci s přáteli nasbíral přepravky krásných zelánek a to opět v opuštěné lokalitě vojenského prostoru na místech, kde jsou v podzemí raketová sila. Tato území byla přeorána buldozery, původní biotopy asi zničeny a jistě 10 let tam bylo relativně pusto. A ejhle – po dvaceti a více letech jsou zde nové biotopy, které prý díky přístupným minerálům jsou vhodné pro růst určitých a jinde netypických hub.

Mrzí mě, že prakticky mimo pozornost mykologů je vztah mezi růstem hub a probírkou lesa. Většinou pro praktické houbaře je to mor. Kolikrát jsem již zažil, že jsem zjara s nadějí přišel ke „svému“ mlází a ono bylo neprůchodné. Všude pořezané stromky. Ještě více mě bolelo, když byla probírka prováděna v době plného růstu hub – jak jsem se dověděl, lesní dělníci si nechávali probírku právě na tuto dobu, neboť si chtěli houby nasbírat. Málo je známo o tom, co probírka dělá s růstem hub. Z praxe vím, že místo je nejméně 2 – 3 roky ztracené. Mezi pořezanými stromy můžeme následující rok něco najít, ale zřejmě je přetrhána většina mykorízních vazeb a les je pro houbaře téměř mrtvý. Nevím, jestli je pro houbaře lepší, když se poražená tyčkovina nechá na místě nebo když se stahuje na hromady, štěpkuje nebo pálí. V další fázi, tj. zhruba za 3 – 5 let, les po probírce začne opět plodit a objevují se tam určitě druhy, které zde rostly před probírkou. Jestli k nim přibyly další, to jsem systematicky nesledoval.

Různě plodnými fázemi ovšem prochází i další části lesa. Oživování holoseče, tj. paseky po těžbě nebo nové výsadby na vykácených místech. Zde je obtížné odlišit novou kolonizaci náletem spor nebo oživení podhoubí, které již na místě bylo a „spalo“. Nejvíce mi vadí – a mykologové k tomu mlčí – že stále lesní hospodáři pořádají hon na břízy. A přitom bříza je strom, s nímž žije v symbióze snad nejvíce druhů hub. I na Novém Zélandu, když jsem chtěl něco najít, tak jsem hledal břízy. Přitom bříza hraje úlohu výztuže lesa a její kladný vliv rozhodně vyváží záporný – vysokou spotřebu vody. Oživení paseky po holoseči náletovými druhy stromů trvá dle mého odhadu nejméně 10 let. Na začátku období po plošném kácení najdeme zde jen sem tam něco, potom hub přibývá. Je-li to obnovováním biotopu a aktivací „spících“ podhoubí nebo nálety spor, nevím.

Jak již jsem se pokusil vysvětlit v článku o pochybné škodlivosti sběru hub, tak z mého pozorování vyplývá, že v lokalitách, kam chodím na houby prakticky jen já, jakoby množství zde vyrostlých hub stagnovalo. Mám takové lokality v okolí Prášil u Železné Rudy, daleko od cest. Jako u většiny houbařských míst je zde důležité přijít na místo včas. Přijdu-li pozdě, houby jsou již většinou přerostlé, netrefím-li se do růstové vlny, často nenajdu nic. Uvedená místa navštěvuji nepravidelně více jak 20 let. Kupodivu nikdy jsem zde nenašel něco jako houbařský ráj, tj. explozi hříbků, kovářů nebo smrkových křemenáčů. Takový pruh lesa plný smrkových hříbků jsem našel jednou v životě a to na Slapech. Ne příliš daleko od silnice a chatové kolonie.

Jak jsem se přesvědčil na Novém Zélandě nebo v Norsku, tak zdaleka neplatí tradované, že místní houby nesbírají a je jich všude jako naseto. Putování v tamní krajině – měl jsem smůlu, že byl přísušek – mě přivedlo na myšlenku, že krajina zatím není z hlediska hub kolonizována. Podle mě tam chybějí hlavně přenašeči spor, vítr nestačí. Ale na Novém Zélandě bylo také daleko méně hmyzu a také lidí. Neviděl jsem mravence, koníka nebo něco jiného jako návnadu na ryby jsem hledal hodinu. Sklo auta po jízdě více jak 300 km bylo téměř čisté. Samozřejmě, narazí-li se na enklávu hub, jsme u vytržení. Na určitém místě je jich mnoho. Ale těch míst je málo. Domnívám se proto, že určité oblasti – a to kdekoliv - jsou houbami více a některé méně kolonizované.

A nyní musí následovat další úvahy. Je některé již kolonizované území určitým druhem ochotno přijmout spory jiného druhu a dovolit další kolonizaci a tím se jistě dělit o živiny a minerály? Nebo se kolonizaci nějak brání? Z umělého pěstování hub, zvláště hlív. Víme, že je-li špalek, který chceme očkovat, již dříve kolonizován jiným druhem, násadu hlívy nepřijme. Proto se jej doporučuje sterilovat.

O hájení území proti jinému druhu hub jsem našel zmínky o špičce travní, ta se prý brání chemicky, vypouštěním nějakých látek s kyanidy.

O soužití hub na stanovišti – tj. tzv. mykosociologii se ví ještě málo. Jak a proč určité druhy expandují a rozšiřují svá kolonizovaná území nebo naopak, nevíme téměř nic. Sám bych byl vděčen za jakoukoliv zmínku o článku, který se touto problematikou zajímá.