Včera jsem nakouknul na stránky jistého masmédia a nedokázal jsem se zdržet komentáře. Našel jsem tam článek, kde jistý obecně známý Mykolog krom jiné tvrdil cosi ve smyslu, že sušené babky alias hřiby žlutomasé jsou jedovaté.

V kontextu daného článku byl sice tento blud rozporován i podrtžen současně, ale způsobem ze kterého běžný člověk prostě nemá šanci být moudrým.

Podívejme se tedy na tento problém poněkud blíže. Obecně známým faktem o babkách je, že jsou skutečně velice záhy napadány. V období větší vlhkosti je tedy vysoce pravděpodobné, že starší, měkčí plodnice sebrané v lese ještě jako čisté už doma vykazují stopy plísně a je třeba je celé zahodit (ano, skutečně celé, žádné pokusy o vykrojení napadané části apod.).

Ovšem plodnice pevné, mladé, na pohled nenapadené je škoda za každou cenu okamžitě upotřebit. Sám jsem je sušil bezpočet let stejně, jako moje babička a pravděpodobně i ta její.

Jak tedy vyřešit dilema ohledně sušení babek alias (sucho)hřibů žlutomasých? Zaprvé začněme už v lese. Ke sběru se hodí jen mladé, pevné plodnice. Už v lese je třeba každou jednu plodnici (houbu) řádně prohlédnout. Pokud se kdekoliv na houbě objeví byť sebemenší známka bílé plísně, plodnici rovnou nechat v lese.

Doma opět tyto plodnice vezmeme a důkladně prohlédneme. Lhostejno zda máme v úmyslu je sušit, zamrazit či tepelně upravit. Plodnice celé musejí před jakoukoliv úpravou být zcela čisté, ničím nenapadené. Jedině v takovém případě plodnice nepřesuneme rovnou do odpadků a věnujeme se jim dál.

Mé osobní zkušenosti odkazují babky hlavně do sféry zavařených hub ve sladkokyselém nálevu ve směsi s dalšími hřibovitými, sušení ve směsi s dalšími hřibovitýmy, smažení apod. opět jen ve směsi.