lištička pomerančová (foto Jonas)

Pro praktické houbaře jsou u nás rostoucí masité druhy lišek (liška ametystová, liška bledá, liška friesova a liška obecná) skoro totožné a navzájem se od sebe liší v podstatě minimálně. Pro značnou nepodobnost se zde nebudeme zaobírat drobnějšími druhy lišek jako například liška nálevkovitá, neboť za ně záměna v tomto případě nehrozí. V latině se dokonce jedná i o jiný rod ("klasické" lišky = rod Cantharellus, ty drobné křehké rod Craterellus). Matoucí z hlediska podobnosti a taky problematické stravitelnosti i nevalné chuti je lištička pomerančová.

liška ametystová (foto Kryšot)

Lištička je druh uváděný v některých atlasech jako jedlý s výhradou o horší stravitelnosti a nevalné chuti, jinde jako nejedlý s uvedením té samé informace. U citlivějších osob dle dostupných informací může ve větším množství vyvolat nepříjemné zažívací potíže. Pokud ji tedy chcete sbírat, tak jen do směsi a raději v menším množství i když v jehličnatých lesích je mnohdy velice hojná.

liška bledá (foto Jiří Véle)

Asi jako u každé nejedlé nebo problematické jedlé houby i u této narazíte na praktické houbaře přísahající, že ji jedí dlouhé roky, nikdy jim nic nebylo a doporučující ji ke konzumu, aniž by si uvědomovali případné nebezpečí pro ostatní. Vždy je tedy třeba, hlavně u hub, nebrat ohledy na "jedna paní povídala", ale svěřit se "do rukou" pokud možno co nejnovějším atlasům hub, papírovým či elektronickým a informacím v nich uvedených.

Klasické lišky vytvářejí masitější plodnice (nikoliv však nutně větší či mohutnější) než lištička pomerančová. Jedním z důležitých poznávacích znaků je barevnost. Lištička je barevně mírně variabilní, ale pohybuje se v různých tónech oranžové až žlutooranžové, většinou jakoby špinavé. Rozhodující je pak povrch klobouku, ten má totiž vždy na omak kožovitý až kožovitě plstnatý. 

liška friesova (foto kápo)

Pro určení je třeba si i všímat místa růstu (ekologie). Lišky jsou houby mykorhizní, vyrůstají v jehličí, listí, ze země. Oproti tomu lištička pomerančová je houba vyrůstající jen v jehličnatých lesích na dřevních zbytcích jehličnanů, rozkládajícím se dřevě jehličnanů nebo na jehličí.

Lze se setkat i s jejími některými formami, ty jsou ovšem klasickým liškám ještě méně podobné. Jednou z nich je odrůda černošupinatá se sazově až tmavě hnědým kloboukem, dále pak odrůda bělavá s bělavými lištami nebo s čistě albinickou formou, která je v podstatě bíláskoro celá nebo celá.

liška obecná (foto Herom)

Z klasických lišek je jí nejpodobnější liška friesova, která má ale klobouk nízce sklenutý, brzy nálevkovitý a vždy více či méně zvlněný až hrbolatý barvy červenooranžové a lišty mírně světlejší než povrch klobouku. Nevyrůstá z dřevních zbytků, ale ze země. Ani ona se moc nehodí ke konzumu, má totiž mírně nakyslou chuť a je dost drobná.

Ze jmenované skupiny lišek je nejméně pravděpodobná záměna za lišku ametystovou, ta se vyznačuje znatelným fialovým šupinkováním alespoň části povrchu klobouku a někdy i třeně.

Pokud si tedy shrneme výše uvedené informace - lištičku pomerančovou víceméně nelze potkat v listnatých lesích s výjimkou starého dřeva (hlavně pařezů) jehličnanů, které v nich mohlo zůstat. Její klobouk je vždy na omak kožovitý až plstnatý.