bedla vysoká

Bedla. Většina běžných houbařů si pod tím slovem vybaví jen jeden, jediný, zcela konkrétní druh tohoto rodu lupenatých hub. O to víc jsou pak překvapeni, když narazí na méně obvyklé jedince nebo dokonce na jiný druh bedel a přivodí si nějakou tu nepříjemnost. Jak se tedy uchránit podobných překvapení?

Pojďme se na bedlu vysokou, jak je správný celý název oné "bedly", podívat trochu víc z blízka a naučit se aspoň těch pár základních znaků, jak ji odlišit od těch několika podobných druhů.

bedla ostrušupinná (foto Jonas) - zde jsou viditelné výrazné ostré šupinky, až jehličkovitého tvaru.

Nutno už na začátku říct, že v našem českém názvosloví se pod rod bedla zařazuje několik v latinském názvosloví od sebe už odlišených rodů. A někdy to může být trochu matoucí. Řadí se sem robustní druhy, jakými jsou právě třeba ona houbaři hlavně vyhledávaná bedla vysoká a její příbuzné (namátkou bedla červenající, bedla dívčí, bedla konrádova, bedla vyniklá ...). Tyto mají společný rod Macrolepiota.

Najdeme tu ovšem i bedly s klobouky pokrytými nikoliv šupinkami, ale jehličkami, kam se řadí většinou druhy nejedlé až jedovaté (kupříkladu bedla oježená, bedla ostrošupinná, bedla zaměněná), které se spíš dají zaměnit za některé muchomůrky, hlavně muchomůrku růžovku. Ty spadají do latinského rodu Echinoderma.

bedla vlnatá (foto Kápo) - jedna z velice drobných bedel, velice hojná v našich lesích, leč pro svou drobnost většinou přehlížená

Najdeme tu i bedly velice drobné, nenápadné, zvíce několika jednotek centimetrů do výšky i šířky. Tam patří třeba bedla drobnošupinkatá, bedla grangeova, bedla hřebenitá, bedla vlnatá aj. Společně patří do latinského rodu Lepiota.

A našlo by se i několik dalších latinských rodů, které v češtině najdeme pod tím souhrnným rodem bedla. Jejich výčet by však přesáhl rámec tohoto článku. Za zmínku snad stojí, z těch dalších rodů jen bedla cibulkotřenná (rod Leucocoprinus), která často obývá květináče našich pokojových květin, ale která by se spíš měla nazývat bělohnojníkem, nebo na podzim celkem hojná a za pečárky hojně zaměňovaná bedla zardělá (rod Leucoagaricus).

bedla bresadolova (foto Hombré) - jedovatý, trsnatě rostoucí druh jednoho z dalších, v článku neuvedených rodů

My se tu budeme zabývat výhradně latinským rodem Macrolepiota, tedy těmi nejvyhledávanějšími a snadno rozpoznatelnými druhy. Základními společnými znaky jsou celkem robustní plodnice, dosahující na výšku deseti a více centimetrů, klidně i několika desítek, spodek třeně mají vždy výrazně hlíznatý, nápadně rozšířený oproti zbytku třeně, často až cibulovitý, na třeni mají skoro vždy výraznější prsten, který občas vlivy počasí či třeba slimáků může zmizet, mají vždy bílé lupeny, povrch klobouku mají vláknitý, pokrytý jednotlivými, často ještě neoddělenými šupinami barvy světle hnědé až tmavě hnědé na světlejším, až bílém podkladě a okraj klobouku mívají vláknitě roztřepený. Tyto bedly rostou jednotlivě nebo ve skupinkách, netvoří větší srostlice natož trsy.

bedla červenající (foto Houbomil) - na fotce je patrné červenání na řezu třeněm i plodnicí.

Mezi těmito bedlami jsou druhové rozdíly někdy patrnější, někdy jen málo znatelné. Asi největším nebezpečím pro běžné houbaře jsou 3 druhy, které mohou u některých jedinců vyvolat různě silnou alergickou reakci, někdy až s příznaky otravy. Sem patří bedly, které lze snadno poznat podle celkem rychlého červenání až hnědnutí na řezu třeněm nebo podélně, od hlavy až k patě třeně. Konkrétně se jedná o bedlu červenající, bedlu šedohnědou a bedlu červenající českou, nazývanou též bedla zahradní. Poslední jmenovaná je z nich nejméně bezpečná, právě u ní je vyvolání oné alergické reakce skoro zaručené. Proto, na rozdíl od zbylých dvou, je uváděna jako nejedlá nebo dokonce i jako jedovatá. Osobně doporučuji se bedlám s červenou reakcí dužniny vyhnout bez bližšího rozlišení druhů.

bedla vysoká (foto Houbomil) - zde je patrný tygrovaný třeň a výrazný, volně posuvný prsten

Naopak favoritka většiny houbařů mezi bedlami, bedla vysoká, má vždy na řezu dužninu krásně bělavou, neměnnou. Její třeň je v mládí celý hnědý, postupem času hnědý povlak rozpraskává a tvoří na bílém podkladu krásné tygrování, pro tento druh velice typické. Na třeni se vždy (až na výjimky zaviněné slimáky apod) vyskytuje velice výrazný prsten, který je po třeni snadno posuvný, není přirostlý.

Pokud si, byť i jen maličko, nebudete jisti kteroukoliv plodnicí, kterou jste našli a třeba i už sebrali, lépe je ji nekonzumovat, buď nafotit a využít služeb naší určovny, nebo třeba některou z mykologických poraden nebo facebookových odborných skupin. Prevence je vždy lepší.

Snad vám tyto řádky aspoň trochu pomohou při dalších návštěvách lesů, luhů, hájů a vůbec všech míst, kde můžete na bedly z této skupiny narazit a uchrání vás od nepříjemných zažívacích obtíží a třeba i otrav.