V březnu většina houbařů hledajících něco na zub z kuchyně matičky přírody v podobě jedlých hub tak, jako i v předchozích zimních měsících ještě stále obchází svá oblíbená místečka bohatá na penízovky sametonohé a pídí se, často s hlavou hluboce zvrácenou vzad po hlívě ústřičné. Stejně tak se i v březnu lze hlavně na kmenech živých i odumřelých černých bezů lze pídit po plodnicích ucha jidášova.

Pokud ovšem přeje počasí a sníh sleze relativně brzy, začínají především výlety do smrčin a lesů s příměsí hlavně starších smrků. To pak můžete najít po kolenou lezoucí houbaře, často vybavené nikoliv nožem, ale nůžkami, jak hledají nebo už rovnou i sbírají na starých smrkových šiškách rostoucí penízovky smrkové (obr vlevo, autor Kudláček). Často už nevidíte ani ty šišky, skryté hluboko v substrátu. Když se opravdu daří, stačí i necelá hodinka na kolenou / v předklonu / podřepu či jiném tělo protahujícím, zdravém skorojarním a jarním cviku k nasbírání dostatku hlaviček penízovek (nohy jsou tuhé a ne zrovna vhodné k požití) především na výtečnou polévku, ale třeba i do rizota apod.

Nepozorný houbař může relativně snadno v lesích, kde rostou i borovice zaměnit dva druhy penízovek, smrkovou, jedlou a dobrou za provázkovou, jedlou, ale hořkou. Stačí však trocha pozornosti a odnesete si domů skutečně jen penízovky smrkové. Penízovka provázková (obr. vpravo) vyrůstá totiž jen a pouze ze šišek borových. Stejně jako u penízovky smrkové nemusí být šiška zrovna na povrchu, ale s trochou cviku je od sebe odlišíte pouhým pohledem i dle barvy apod. V nejhorším doporučuji ochutnat. Hořkost penízovky provázkové je patrná i na čerstvé, tepelně neupravené plodnici. A jak přišla ke svému názvu? V substrátu má skutečně, v poměru k velikosti klobouku, velice dlouhý třeň.

V letech s krátkou zimou pak už často v půlce března či na jeho konci začíná také sezóna těch nejvyhledávanějších a komerčně nejdražších vykupovaných jedlých hub - smržů (obr. vlevo, autor Kudláček, Smrž obecný (Morchella esculenta)). Nezasvěcení často pomýšlejí na přivolání odborné lékařské pomoci pro šílence, potulující se v parcích, sadech a jiných člověkem relativně dotčených místech, natož pak třeba ještě obohacených mulčovací kůrou s košíkem v jedné a nožem v druhé ruce. Samozřejmě nejen tyto lokality jsou pro smrže přitažlivé, některé smrže mají rádi třeba i jasany více či méně lesní porosty apod.

Stejně tak lze na šílence s koši a nožíky potkat v třešnových, višnových a jabloňových sadech, místech bohatých na hlohy, růže šípkové či zahradní a vůbec další růžokvěté rostliny. Tito pro změnu pátrají po naší "národní houbě" - kačence české (obr. vpravo). Na první pohled není problém ji zaměnit za smrže, teprve až na ten druhý, kdy člověk nezkušený nakoukne pod klobouček zanikají jakékoliv pochyby. Jediná kačenka má totiž kobouk přirostlý skutečně až skoro v jeho špičce. Nejblíže jí je smrž polovolný, přirůstající přibližně v polovině klobouku.

Zůstaneme-li stále ještě u jedlých hub, lze už v březnu nalézt také první z ucháčů. Od těch však nezkušené houbaře lépe odradit, neboť možnost záměny ucháče obecného a ucháče obrovského pro laika je značná. Zkušenější houbař, který alespoň jednou zahlédl oba druhy plodnic a mohl si je porovnat by již s jejich odlišením neměl mít větší problém. Najdou se i odvahové, konzumující oba druhy ucháčů a tvrdící, že označení jednoho z nich za jedovatého je jen blamáž, lež, nedopatření apod. Takovéto hazardování se zdravím osobně zavrhuji.

Na místech bohatých na růžokvěté rostliny, mimo les, v sadech, parcích i zahradách lze v dobrých rocích nalézt také poslední jedlou v tomto březnovém přehledu hub, totiž závojenku podtrnku. I zde platí jednoduché pravidlo pravé ruky - pokud jste už někdy tyto plodnice někde viděli, není skoro možnost v daném ročním období a zcela mimo jehličnaté lesy si je splést. A to nenej pro jejich růžovějící lupeny. Pravda, chce to hodně velké štěstí, aby se člověku podařilo nalézt nečervivé plodnice.

Když od potěchy žaludku pomalu pokročíme k potěše oka, lze v březnu krom klackoušů (čti hub chorošovitých rostoucích a přežívajících na dřevu) nalézt i čerstvé plodnice dalších krásných hub. Prvními posly bývají kornice otrubičnaté (obr. vlevo, autor Forrest Rum), drobné, barevně i velice nenápadné houbičky rostoucí převážně na větvích lísek, ale občas třeba i třešní apod.

Když už jsme u lísek a lískových křovin, můžeme svůj zrak zaměřit ne jen na větve a kmeny, ale také níž, až na zem a hledat, nejlépe lezouc po kolenou drobné, leč velmi krásné plodnice jehnědek (viz. třeba jehnědka olšová). Stejně tak pod olšemi a osikami. Jehnědky milují vlhké prostředí a vždy vyrůstají z loňských či i starších jehněd daného stromu či keře.

Patříme-li mezi ty opravdu šťastné jedince, kteří buď mají svá místečka nebo obrovské štěstí, můžeme se velice, velice opatrně kochat nádherně doruda vybarvenými plodnicemi ohnivců (obr. vpravo, autor Kudláček, Ohnivec rakouský (Sarcoscypha austriaca)). Zvláště u nich je třeba si uvědomit, že se jedná o houby velmi, velmi vzácné, křehké a stran jejich podhoubí velmi snadno poškoditelné. Pokud na jejich krásu snad narazíme, velice opatrně si ji můžeme zdokumentovat fotoaparátem, zpovzdálí se jejich krásou pokochat, nepořádat na místa jejich růstu masové nájezdy a výlety a pokusit se, zachovat je i generacím příštím.

Veliký pozor si naopak dáme ve skoro libovolné křovině, houštině, ale i v prosvětlených lesích většinou v travnatém porostu na lupenaté houby barvy všech tmavě hnedých až béžových odstínů - závojenky nebo též zvonovky jarní (obr. vlevo). Na pohled to jsou lákavé, krásné, ne moc robustní houby, rostoucí většinou ve větších skupinách. Nechme je pro potěchu oka, neb žaludek by výplach v nemocnici rozhodně nepotěšil.