Už od rána jsem pociťoval neutuchající potřebu se vydat někal do lesů, odpočinout si, zahoubařit si, projít se, vyčistit si hlavu. A hned jsem narazil na celkem zásadní problém - většinu území České Republiky sužoval relativně silný déšť ve kterém zrovna houbaření nehovím stejně, jakožto i fotografování.

Otevřel jsem si tedy stránky Českého HydroMeteorologického Ústavu a začal pátrat na aktuální srážkové mapě, jak se počasí vyvíjí a kde případně neleje a vypadá to, že by v nejbližsích pár hodinách ani nemuselo. Celkem slibně se v tomto ohledu tvářil akorát Plzeňský a Jihočeský kraj.

V hlavě mi utkvěla informace, už ani nevím od koho zaslechnutá či kde vyčtená, že na Plzeňsku se to celkem rozjíždí, tak jsem se nakonec odhodlal vydat se tím směrem. Otevřel jsem si mapu ČR, zaměřil se na okolí Rokycan a vytipoval si 2 místa.

Prvním byl vrch Chlum severozápadně od Rokycan. Podle satelitní mapy vypadal slibně. Tak jsem nasedl do auta a vyrazil. První zklamání nastalo sotva jsem zastavil na vyhlédnutém místě dle mapy. Nejedlalo se, jak jsem si dle mapy myslel o listnatý, ale jehličnatý les.

I přesto jsem si řekl, že zkusím jak to tam vypadá, popadl foťák, ministativ, menší koš a vyrazil jsem. Bylo sice pod mrakem, ale krásné světlo a nezdálo se, že by začalo brzy pršet, což ani nezačalo. K autu jsem se vrátil suchý, ale to předbíhám.

Hned po vstupu do lesa mne překvapil krásný hřib smrkový. Opodál pak bylo i pár masáků, nádherný začátek a slibný k tomu. Bohužel, tím to na dlouhou dobu skončilo, takřka jsem nezavadil o houbu ať jsem byl v nižší smrčině, vysokém lese, nízké bučině, pod modříny, borovicemi, ... Postupně jsem se vyšplhal víceméně až na vrchol kopce a cestou sebral dalšího hřiba smrkového hned u cesty a pak pár babek o kus výš. Na samotném vršku byl celý jeden klouzek sličný.

Pomalu jsem to začal vzdávat s tím, že se po druhé straně kopce spustím směrem skoro už k dálnici a obejdu kopec spodem zpět k autu. Pro začátek jsem se dolů pustil přímo po lesní cestě používané zjevně lesní technikou. Hned u ní se objevily asi 2 holubinky, 2 hřiby smrkové a nakonec moje letošní první muchomůrka červená. Udělala mi radost, kráska. Líbí se vám taky?

Pak jsem se z cesty vydal ještě maličko jižněji, po vrstevnici, skrz nižší bor. Tam se nakonec objevilo jedno místo se 4ma liškama obecnýma a u další cesty pak i několik holubinek jahodových a odbarvených. Pustil jsem se podél té cesty borem dolů, kde bylo pár vzrostlých smrků. Přímo na tom místě jsem se setkal s místním motorizovaným houbařem pohybujícím se lesem po cestách na babetě. Málem jsem mu způsobil menší infarkt, když jsem skoro před ním vysápal krásného hřiba smrkového. Poblíž něj byly další 2, na ty jsem ho upozornil a nechal mu je, o kousek dál pak byl ještě jeden, toho jsem si přivlastnil.

Vydal jsem se po oné cestě, sebral ještě asi jednoho hřiba smrkového a menšího kováře. Pak jsem se skrz paseku, trochu znechucen po hodině chození vydal už k okraji lesa s tím, že se vrátím k autu. O kus dál jsem narazil na místo, které mi vynahradilo celé to toulání po celkem prázdném lese. Na místě tak 200 x 200 metrů bylo solidní množství klouzků sličných od rozbahněných starých plodnic přes krásně pevné až k berným mláďatům.

Pak už jsem cestou z lesa narazil jen na pár masáků, holubinek a samozřejmě relativně všudypřítomné šedivky, které jsem nesbíral. Výsledek vidíte sami.

Pokračoval jsem až na druhé straně Rokycan, cestou po silnici 183. Tam postávalo povícero aut snad kdekoliv to jen šlo. Našel jsem si místečko, kam se vmáčknout a vydal se prvně víceméně podél samotné silnice. A ejhle, hned jsem našel pár masáků a hřibů smrkových, o kus dál zas masáci a hřiby.

V lese bylo příjemně, šel jsem po rozhraní vzrostlé smrčiny s občasným solitérním bukem či dubem s nízkým smrčím. Tu a tam vybafl další krásný hřib smrkový či i dva. Idylka netrvala dlouho a začlo se střídat směrem od silnice halekání mužským hlasem a z víceméně přesně opačného směru halekání ženským.

Když se toto opakovalo již delší dobu a dle všeho jsem se blížil k ženskému halekání, ozval jsem se, že tam nejsou sami a nejsou na Václaváku, aby halekali jak diví, ale v lese, kde má být snad klid. Ženská halekala dál a dokonce ještě na mě, že kterým směrem je silnice (provoz na ní mohl přeslechnout jen hluchej nebo neustále halekající tvor) a že jí musim pomoct a podobně.

Vzal jsem to tedy jediným možným směrem - pryč od ní zcela napřímo. Po chvíli byl klid, ale už jsem nacházel spíš jen různé katmanky, šedivky a sem tam masáka, které tamní zřejmě neznají. Hřiby byly hodně solitérně a dle odřezků soudě jsem chvílema šel někomu v patách. I tak jsem si pak pod jednou osikou s pár břízami kolem, utopenými ve smrčině našel kozáka i křemeňáka.

Na jednom místě v cestě dokonce i malého ryzce syrovinku a o kus dál několik hřibů hnědých. Pomalu se začlo kazit počasí, na soumrak bylo ještě brzo, ale kvapem se sešeřilo, jasný náznak brzkého deště. Takže jsem to rychle nabral k nedaleké silnici, pobral skoro u ní další 2 hřiby smrkové a ani jsem nestačil u auta konečný úlovek vyfotit. Sotva jsem otevřel kufr u auta a vyndal foťák, začal slejvák. Následovalo tedy urychlené zavření kufru a úprk do auta a pak hurá domů.

Výsledek asi tak 40ti minut v lese vidíte na poslední fotce. Pravda, je to trochu klamné, on ten koš je pořádně velkej. Někteří ho už znají osobně a tak vědí, o čem mluvím.

Každopádně tento mykovýlet považuju za celkem úspěšný, na to, že jsem lesy kolem Rokycan neznal a šel jsem vyloženě naslepo. Alespoň vím, kde se příště mohu opět stavit. Ale teď už se musím vrhnout do čištění toho nadělení a zpracování, dokud jsou čerstvé.