Pravé nebo také někdy bílé hřiby, praváky, jsou asi nejoblíbenějšími a nejvyhledávanějšími houbami, masově sbíranými, vychvalovanými pro svou chuť a občas i relativní vzácnost.

Zkusme si o nich povědět něco víc a trochu se s nimi seznámit i z hlediska míst výskytu, tedy pod jakými stromy rostou a jaké druhy z hlediska mykologického se k nim opravdu řadí, včetně doby výskytu v přírodě.

Jako první se většinou objevuje hřib borový (boletus pinophilus), jeden z těch opravdu vzácných, krásně vybarvených, který nás provází celou hlavní houbařskou sezónou již od května.

Hřib borový, jak je vidno z obrázku vlevo má pokožku klobouku vždy hrbolkatou, zvrásněnou, červenohnědou s růžovým nebo jemně purpurovým okrajovým páskem.

Nejčastějším místem výskytu jsou borové lesy, konkrétně pak borovice lesní, nalézt jej lze také pod buky, zřídka pod duby či jedlemi.

Vyrůstá od nížin až do horského pásma.

U nás jsou známy nálezy ze všech koutů republiky, možná jste se s ním setkali už i vy.

Hřib borový je přírodním akumulátorem těžkých kovů, hlavně pak rtuti. Pokud jej tedy naleznete v blízkosti znečištěných oblastí jako jsou uranové doly, vyvážky z dolů, silnic a podobně, rozhodně se vyhněte jeho konzumaci.

V Červeném seznamu hub je označován jako VU (zranitelný) a měl by tedy být chráněn, nikoliv sbírán.

V pořadí dalším vyrůstajícím je hřib dubový (boletus reticulatus). Jeho plodnice lze též nalézt někdy už v květnu, většinou však až začátkem června.

Bohužel bývají plodnice na počátku sezóny napadány larvami bedlobytek a tedy lidově řečeno bývají červivé. Červivost většinou dosahuje 100% a je skoro zbytečné v tomto období hřiby dubové sbírat.

Hřib dubový, nazývaný lidově dubák vyrůstá hlavně pod duby, zřídka lze jeho plodnice nalézt také pod buky, břízami či lipami.

Mladé plodnice lze snadno zaměnit v houbařské sezóně za hřib žlučník, který je však pro svou trpkost nejedlý. Pokud si tedy nejsme jisti, nejlepší je okusit kousek plodnice rozžvýkat a poválet na špičce jazyka. Pokud neucítíme ani trochu hořkosti, je vše v pořádku.

Hřib dubový se vyskytuje spíš v nižších polohách, v horském pásu je velice vzácný. Není nijak chráněn a lze jej sbírat a konzumovat.

Velice blízkým příbuzným hřibu dubového je další z bílých hřibů - hřib bronzový (boletus aereus). Stejně jako u hřibu dubového lze i jeho plodnice nalézt už od května.

Hřib bronzový je další z pravých hřibů zanesených v Červeném seznamu hub. Kdyby byl chráněn zákonem, může pokuta za jednu sebranou plodnici dosáhnout až 50 000 Kč.

Podle dostupných informací od starších kolegů mykologů se navíc jedná o hřib nejméně chutný ze všech zmiňovaných, má moučnou chuť.

Vyrůstá podobně jako hřib dubový pod duby, ale také habry, buky a kaštanovníkem jedlým na vápanetých půdách v xerotermních (teplých) lesích.

Posledním hřibem z této skupiny je hřib smrkový (boletus edulis). Ten se v lesích začíná většinou objevovat až ke konci června.

Podobně jako hřib dubový lze i hřib smrkový snadno v mládí zaměnit za hřib žlučník. I zde je doporučeno ochutnat.

Hřib smrkový roste od nížin až do horského pásma a můžeme jej nalézt takřka pod každým možným stromem, lhostejno zda se jedná o dub, smrk, buk, borovici, habr, lípu, jedli, ... Je to takový mykorhizní prostitut mezi hřiby, ochotný se "pářit" skoro s každým stromem. Jeden kolega mykolog dokonce popisuje jeho nález pod jabloní.

Z mé osobní zkušenosti se jedná asi o nějhojnější a nejčastěji nalézaný pravý hřib u nás.

Společně s hřibem dubovým je výtečný takřka v každé kuchyňské úpravě, hodí se i k sušení.

Pro všechny tyto hřiby platí ještě jedna společná vlastnost - ve chvíli, kdy rourky pod kloboukem zestárnou a zbarví se do žlutozelena až zelena a na omak se plodnice stane měkkou, je lépe je již zanechat v lese. Dostanou mírně bahnitou chuť a mohou být v nejhorším případě napadeny některou z plísní.

Závěrem bych rád popřál všem do této i dalších houbařských sezón hodně krásných houbařských úlovků a třeba takto pestrých košů.

Příště se podíváme na některou z jiných skupin hřibů nebo na zcela jinou skupinu hub.