Nedávno jsme se podívali na naše jedovaté hřiby, které lze potkat v našich lesích, ale třeba také na hrázích rybníků či lesních okrajích. Není jich moc, ale pár přeci jen ano. Dnes se zaměříme na hřiby, které sice nejsou jedovaté, ale jedlé také ne.

Mezi nejedlé je bez výjimky řadí jejich chuť, kterou předají každému pokrmu s nimi či z nich připravenému. Je tedy dobré se tyto hřiby naučit, stejně jako ty jedovaté, dobře poznávat, aby nebylo nutné vyhodit jídlo se kterým se člověk piplal, vařil a použil třeba i nějaké dost drahé suroviny.

Nejedlých hřibů u nás, naštěstí pro houbaře, neroste tolik. V podstatě se můžeme omezit na 3 druhy, které jsou u nás relativně běžně k nalezení. Dva z nich jsou hodně časté, třetí je přeci jen vzácnější.

hřib žlučník (foto Jonas)

Vezmeme to podle toho, jak snadné je daný druh zaměnit za některý z jedlých a jak moc se na našem území dá nalézt. Prvenství tedy rozhodně drží hřib žlučník, který je opravdu snadné si splést s hřibem smrkovým, hřibem dubovým, hřibem hnědým a s trochou nepozornosti i s některými dalšími druhy. Tento hřib znají skoro všichni houbaři a získal opravdu slušné množství lidových názvů, například hořčák, žlučák, satanáš.

Nejedlý hřib žlučník vyrůstá hlavně v jehličnatých lesích, ale lze se s ním občas setkat i v lesích listnatých. Většinou ho lze najít poblíž starých, trouchnivějících pařezů či na jejich zbytcích. Na to se ovšem nedá zcela spolehnout. Hlavními rozpoznávacími znaky je tlustý kyjovitý třeň, mírně světlejší než klobouk s typickou plastickou tmavou, olivově zbarvenou síťkou s velkými oky, která pokrývá téměř celý třeň. Dalším znakem jsou rourky, které od bílé barvy přecházejí do růžové a posléze až skoro do černé barvy u starších plodnic. Pokud si nejsme jisti, vždy pomůže ochutnat kousek plodnice, důkladně rozžvýkat v ústech a koštovat hlavně špičkou jazyka. Pokud ucítíte na jazyku hořkost, jedná se o tento druh.

hřib kříšť

Hřib žlučník je sice nejedlý, ale jsou mu připisovány některé léčivé účinky. Při překyselení žaludku pomáhá buď tonik vyrobený z tohoho hřibu nebo prášek ze sušených plodnic.

Druhý v pořadí je hřib kříšť, ten také můžeme najít vlastně ve všech typech lesů. Více se mu daří v lesích podhorských a horských, ale občas jej lze potkat i v nížinách. Ani u něj se tedy nemůžeme zcela spolehnout na místo růstu a je třeba se naučit jej poznávat podle ostatních znaků.

Jak jej spolehlivě rozpoznat od podobných či na podobných místech rostoucích druhů se dozvíme v jiném článku - Poznáváme naše hřiby - hřib kříšť.

hřib medotrpký (foto Kryšot)

Posledním hlavně z hlediska počtu lokalit je hřib medotrpký. Oproti předchozím dvěma se jedná o druh listnatých lesů, parků a hrází rybníků v teplejších oblastech, hlavně v nížinách. Dokáže vytvářet opravdu obrovské, ke sběru lákající, málokdy červivé plodnice.

Pro svůj šedý, někdy bělavý či nahnědlý až kožovohnědý klobouk, čistě žluté ústí rourek a světle až citronově žlutý třeň je u něj záměna skoro vyloučena snad s výjimkou zákonem chráněného hřiba fechtnerova. I zde prozradí tento hřib jeho chuť, kterou má dokonce přímo ve svém názvu. Zpočátku je dužnina příjemné, lahodné, až medově nasládlé chuti, během chvíle ovšem přejde v dost nepříjemně trpkou pachuť.

Pokud si tedy při sběru nejste stoprocentně jisti o jaký druh se jedná, je lépe vůbec nesbírat nebo houbu pořádně vyfotit a zkonzultovat s odborníky. Většinu hřibů lze na základě dobrých fotografií určit třeba i v naší Určovně.